fbpx

Vyznání/Confession

Fotím, protože musím. Focení je pro mne možností, jak ze světa bez zřejmého smyslu mohu  zahlédnout svět, který smysl náhle dává. Je to svět naplnění, směřování, klidu, harmonie. Úžasné je, že může mít nekonečně mnoho podob. Zachycení tohoto metá-světa na fotografii je pro mě velkým štěstím, radostí
a vášní.

 

Čím déle fotografuji, tím více vnímám a chápu přírodu spíše jako část vesmíru, kde máme možnost žít a žasnout. Neboť to, že zde jsme, je zázrak, jehož důvody málokdo jen třeba jen tuší. Jsme především zrozenci hvězdného prachu! Přesto si často hrajeme na pány „všehomíra“ a neomylné znalce světa kolem nás. Můj obdiv přírodě a harmoniím, které v ní nacházím, je tedy možná především díkuvzdáním za to, že jsme vůbec tady. Výkřikem údivu do tmy okolního vesmíru.

 

Zachytit - třeba ticho - jde jen tehdy, mám-li ho nejdřív v sobě.

 

Myslím, že je důležité, aby bylo na fotce něco jako tajemství. Odpovídá to tak skutečnosti - jistá neurčitost a nezřetelnost, neuchopitelnost, rozmazanost.  Vždyť nevíme nic, můžeme vědět maximálně to, že nic nevíme.

 

A praktické: Čím víc fotíš, tím více vyfotíš :).
 

Některé citáty, které mi uvízly, a tedy musí mít pro mě nějaký smysl (volně citováno):

 

Jak může někdo vidět strom a nebýt šťastný?

F. M. Dostojevskij, Idiot

 

Dokázali prožít život, i když byli v lágru odsouzeni k doživotí. Smysl k nim přesto přicházel.

Karel Pecka, Motáky nezvěstnému

 

Jednou jsme důvěrně rozmlouvali o běloších a on řekl: "Nechápeme bělochy. Pořád něco chtějí, jsou stále neklidní, ustavičně cosi hledají.“

Náčelník Indiánů Pueblo v rozhovoru s C. G. Jungem.

 

 

Země (rodná)

Jsem z této země. Narodil jsem se na ní, stejně jako moji předci. Miluji ji. Chodím po její kůži, mezi jejími vlasy, dotýkám se jí. Zachycuji její stále proměnlivou tvář. Jsem složen z jejích prvků. Jsem s ní a s její bytím, přítomným i minulým extrémně silně svázán. Země z níž jsme vzešli, to je základní existenciální jistota. Země je dobrá.

 

Technika

Naprostá většina fotografií na stránkách je pořízena na film. Odedávna fotím na kinofilm. Od roku 2004 pak fotím na střední formát Mamiyou RB, která splňuje většinu mých nároků. Mám na ni sedm skel, která nosím na pásu kolem boků. Mám rád ten pocit, že je to vše těžké, že to není zadarmo. Mamiyu mám raději než Hasselblad, který jsem kdysi také měl. U něj mi nesedí formát 6 x 6 a možnosti ostření. Mamiya je skvělá.


Také fotím na Linhof Master Technika. Krásný aparát. Používám hlavně tehdy, potřebuji-li srovnat padající linie. Z filmů pak Ilford Delta 100 a 400 (který exponuji na 800 pro focení z ruky), a Fuji Acros. Z barvy jsem vždy kupoval Fujicolor, ale omezující se nabídka mě nutí nyní brát Kodak (Ektar).


Film versus digitál

Co k tomuto dilematu říci? U filmu je moje srdce. Film je reálný! Film má strukturu zrna. Základ kresby obrazu je zde tedy víceméně náhodný. Rád prohlížím negativy proti světlu, je v tom kouzlo.

 

To u digitálu neplatí. Ten nezatracuji, ale s vážností na něj zatím fotit neumím. Vede k ledabylosti. Není v něm primární tajemství jako u filmu (co jsem vyfotil?). Kresba je dokonalá a postrádá tak již v základu to tajemství (viz výše).Vede k nekonečnému vysedávání u počítače. V protisvětle prostě film nenahradí – na filmu zpravidla vždy ze Slunce něco je, na digitálu (i s bůhvíjakým dynamickým rozsahem) není nic. A jak lze vlastně někde v tichu krajiny,
kdy jsem spojen s energií místa, koukat do displeje?

 

Film po vyvolání skenuji. To má však smysl jen na skenerech, které jsou schopny skenovat až na zrno, a těch moc není (např.: www.flextightx5.com)

 

Ale digitál má samozřejmě i svoje plusy. Na barvu je mnohdy dobrý. (Na kinofilm na barvu už vlastně vůbec nefotím.) A je rychlý. Těžko lze na film zachytit tolik možností pohyblivého motivu, jako na digitál.

 

S tím žiji a střídám film a digi podle potřeby, nálady a motivu.